TOPlist

Řidič autobusu v Praze měl štěstí v neštěstí

Celý život tu byl pro lidi, a v nejtěžší chvíli tu byli lidé zase pro něj. Díky tomu dnes žije.

Událost začala šestnáctého prosince přibližně ve tři čtvrtě na devět dopoledne. Tehdy řídil dnes devětapadesátiletý pan Milan linkový autobus mezi Klánovicemi a Újezdem, když se mu z ničeho nic udělalo nevolno od žaludku. Alespoň tak se mu to v prvopočátku jevilo.

zachraneny

Jak sám říká, „Vypadalo to, jako bych něco špatného snědl“, pročež si nepřipouštěl jakékoliv zásadnější zdravotní problémy. „Důležitější pro mne v tu chvíli byli cestující, které jsem nechtěl jakkoliv děsit, podle mě banalitou. Chtěl jsem je hlavně bezpečně dovézt do nedaleké zastávky a pak teprve se starat sám o sebe.“

Stav se zhoršil ale hned po vteřinách

Avšak události vzaly rychlejší spád, než pan Milan čekal. Jeho zdravotní stav se doslova ve vteřině zhoršil natolik, že do zastávky už nedojel a s autobusem narazil do stromu na kraji silnice.

Pro mnohé možná banální žaludeční nevolnost se rázem změnila v boj o život. Řidiče totiž v tu chvíli postihl infarkt.

Pan Milan zůstal po nárazu bezvládně v prostoru řidiče, odkud ho již více méně bez známek života, okamžitě vynesli cestující ven. Tam mu začali neprodleně poskytovat první pomoc a provádět nepřímou masáž srdce.

Policisté záchranu o život převzali už po třech minutách

V této záchraně života řidiče zanedlouho pokračovali policisté místního oddělení Újezd nad Lesy, kteří na místo události dorazili jako první už cirka tři minuty od přijetí oznámení.

V tomto směru musíme určitě vyzdvihnout především sedmatřicetiletého praporčíka Karla Plechatého, ze zmiňovaného místního oddělení Újezd nad Lesy. Ten prováděl nepřímou masáž srdce od příjezdu na místo do chvíle, kdy si pana Milana převzali do své péče záchranáři.

Byť tuto masáž prováděl přibližně patnáct, dvacet minut v kuse, sám říká „Nesledoval jsem, zda to trvá pět, nebo patnáct minut, přišlo mi to prostě jako celá věčnost“. A dále pokračuje „člověk v takové chvíli nekouká na hodinky, ale věnuje se především zachraňovanému“.

Radost střídal zmar a beznaděj…

Celou situaci dnes policista Karel Plechatý popisuje jako velice překotnou, kdy se poměrně často střídaly radost a zmar. Řidič pan Milan totiž několikrát začal vlivem zmiňované masáže dýchat, avšak vždy pouze na chvilku. A pak znovu a znovu masáž srdce. To se dle policistových slov opakovalo asi desetkrát, jedenáctkrát.

Díky všem shora zmíněným dnes pan Milan žije, a vánoční svátky i své narozeniny, které má počátkem ledna, mohl oslavit v kruhu své početné rodiny.

Zachráněný řidič si váží všeho, co pro něj každý jeden ze zúčastněných udělal.

V těchto dnech se zachránce se zachráněným sešli

I z toho důvodu pozval k sobě domů do Říčan praporčíka Karla Plechatého, aby mu mohl osobně poděkovat za vše, co pro něj policista při této mimořádné události udělal.

Setkání se uskutečnilo včera v podvečer za přítomnosti i dalších rodinných příslušníků, tedy manželek, synů a dcer obou aktérů, ale také vnoučat pana Milana.

Zachráněný řidič poděkoval před všemi přítomnými panu Plechatému za vše, co pro něj policista udělal. Poděkoval ale také dalším jiným. Velice si pan Karel váží i pomoci cestujících z autobusu, záchranářů, kteří ho převáželi do nemocnice a v neposlední řadě i lékařů a sester Vinohradské nemocnice.

Rád by dojezdil do důchodu

Své k celé situaci řekl i policista, který sám sobě nepřisuzuje žádné zásluhy. Jednoznačně tvrdí „Udělal jsem pouze to, co by určitě udělal každý. Podle mě se v celé situaci odehrála především řada šťastných situací, které mají v kontextu ten výsledek, že pan Milan žije.“

I policista Plechatý připomíná, že to nebyl pouze on, kdo řidiči pomohl. Určitě kvituje přístup a pomoc především cestujících, kdy podle něj někteří z nich ani na minutu nezaváhali a bezvládnému řidiči podali pomocnou ruku.

Pan Milan nyní prodělává rekonvalescenci, která potrvá několik měsíců. Po jejím skončení by se rád vrátil zpět za volant autobusu, tedy pokud mu to jeho zdravotní stav a lékaři dovolí. Řidičem autobusu je totiž už celých čtyřicet let a jak říká, „Rád bych to dojezdil do důchodu“.

Věří, že mu toto jeho přání zaměstnavatel umožní si splnit. Ve splnění svého snu věří také proto, že se zaměstnavatel jak k panu Milanovi, tak jeho rodinným příslušníkům zachoval velice vstřícně, kdy neprodleně po události nabídl jak morální, tak i materiální pomoc.

por. Mgr. Tomáš Hulan

Foto PČR

Inzerce