TOPlist

FOTO: Policisté s redaktorem Policejního deníku zachránili život dívce

Článek je sepsán plzeňským redaktorem. Poukázat má hlavně na to, aby lidé přemýšleli a nežili pouze v domnění, že komentář na Facebooku dokáže něco zachránit…

Na začátku musím uvést, že mě po celou dobu popsané události, o které budete číst, ani jednou nenapadlo, že o tom budu psát. Když vše skončilo, rozmyslel jsem se a vše sepsal. Chci být profesionál a ten by měl psát o všem popravdě, i když se ho to osobně dotýká. Dále pak příběh ukázal jednu velkou chybu ve smýšlení veřejnosti, a na tuto bych chtěl v závěru článku upozornit.

Po službě jsem se odebral domů a ani nevím proč, jsem si zapnul Facebook, ačkoliv to jindy nedělám. První zpráva, která se objevila, byla od mé dobré kamarádky, jejíž jméno tu nechci uveřejnit. Se vzrůstající hrůzou jsem četl její dopis na rozloučenou. Byl napsán poměrně racionálně, kdy pisatelka vysvětlovala důvody vedoucí k sebevraždě a loučila se s přáteli. Vydán byl před 10 minutami. První věc, kterou jsem udělal, byl pokus se dívce dovolat. Telefon sice vyzváněl, ale nikdo ho nebral. Další samozřejmý krok spočíval v informování operačního důstojníka Policie ČR. Během vytáčení čísla 158 jsem si horečně třídil myšlenky, jak předat vše stručně a výstižně. Bohužel jsem si ale uvědomil, že nevím, kde dotyčná bydlí. Vím jen, že je to poblíž jedné významné plzeňské budovy.

Operačnímu jsem oznámil své jméno a uvedl zkrácený obsah dopisu s vlastním dovětkem, že jmenovanou dobře znám a dle mého názoru opravdu hrozí, že uváděný čin provedla. Dále jsem uvedl, že bydliště neznám, ale myslím, že adresu zjistím od někoho po telefonu a domluvil jsem si sraz s policisty u výše uvedené významné plzeňské budovy. Dal jsem mu také číslo na dívku, aby mohla být lokalizována její poloha. Vyrazil jsem tedy k výše jmenované budově. Cestou jsem ještě vytelefonoval několik jejích kamarádů, kteří mi potvrdili, kde zřejmě bydlí a pověřil jsem je sháněním informace přes další její známé s tím, kde by se mohla dívka nacházet.

Na domluveném místě jsem se sešel s policisty a vyrazili jsme k předpokládanému místu pobytu. Činžovní dům jsme našli, ale nevěděli jsme, který je to byt a na zvonku její jméno nebylo. Policisté běželi po domě, budili sousedy a pokoušeli se sehnat informaci, o který byt by mohlo jít. Já jim samozřejmě poskytl popis hledané a markant, že má malého bílého pejska. Sousedi sice potvrzovali, že ji znají, ale byt určit nedokázali. Naštěstí se mi po telefonu ozval kamarád s informací, že by to snad měl být byt č. 3.

Stáli jsme před dveřmi bytu s policistou a bušili na dveře, druhý policista stále vytěžoval vzbuzené sousedy. Situace byla napjatá. Jednoznačně ještě nebyl důvod k násilnému otevření bytu. Nevěděli jsme, zda je to opravdu její byt a pokud ano, zda je dotyčná vůbec uvnitř. Zkontrolovali jsme plynoměr, ten se netočil, takže se vyloučila možnost otravy a tedy i riziko ohrožení ostatních nájemníků.

Naše váhání trvající asi minutu ukončil zvuk zpoza dveří, ten připomínal dávení a pak pád. To bylo to, co rozhodlo. Policista vedle mě kopl do dveří do oblasti zámku, a dveře povolily. Vběhli jsme dovnitř a v ložnici viděli ležící lidské tělo zhroucené na posteli. Policista se k dívce rozběhl a já ho následoval. Za běhu jsem zaregistroval dvě věci. Úhledně uspořádané obálky s nadepsanými jmény, evidentně osobní dopisy na rozloučenou, a platíčka od léků na okně. Policista se u dívky pokoušel nahmatat puls. Já křičel na chodbu na dalšího policistu: „Máme ji, otrava léky, volej sanitku“.
Policista puls u dívky nenahmatal. Společně jsme zahájili základní oživovací pokusy, na které dívka naštěstí okamžitě zareagovala prudkým nádechem a poté již dýchala sama. Bylo jasné, že ji musíme udržet při vědomí, bezvadně reagovala na studenou vodu a hlasité mluvení. Zahájil jsem s ní komunikaci a křičel na ní základní otázky, jak se jmenuje a jestli mě poznává. Nebyla schopna odpovědi, ale reagovala a bylo vidět, že mě poznává. Donutili jsme ji k pohybu a neustále na ní mluvili, zde je nutné, aby pacient neusínal.

Stav dívky se zlepšoval a již i řekla své křestní jméno. Tenhle závod jsme začínali vyhrávat. Siréna venku prozradila příjezd sanitky a my dívku předali profesionálům z RZS. Policista jim také předal obaly od léků, které lékaři prozradily, co snědla. Když o chvíli později lékař venku řekl „Bude v pohodě“, poprvé se mi rozklepaly kolena, sedl jsem si na schody a musel si zapálit. Sanitka s dívkou odjela do plzeňského Emergency a já už jen počkal na vyšetřovatele. Vylíčil jsem mu celý průběh a domluvil jsem se s ním na tom, že o pejska se zatím postarám já.

Článek, jistě nejtěžší, co jsem kdy psal, chci zakončit jednou závažnou radou všem. Po mém návratu domů jsem našel na facebookovém profilu dívky desítky životních rad a proseb, aby to nedělala. Napsány byly pár minut po tom, co dívka oznámila úmysl spáchat sebevraždu. Nikoho ale nenapadlo první minuty informovat policii a právě tyto minuty byly pro dívku klíčové. „Lidi, prosím myslete! On ten nápis na dveřích policejních aut POMÁHAT A CHRÁNIT něco říká a v obdobných případech právě Vy můžete jediným telefonem zachránit někomu život!“

no images were found

Inzerce